Velice se bála , že by mohla dokonce potratit. Začala zvažovat možnost jít na císařský řez a dostat tak děti ven. Ano, děti. Když byla na prohlídce, ultrazvuk jí ukázal dvojčátka. Svěřila se Belle, že už neví, jak dál. Potřebovala podržet a poradit.
Bella se zachovala jako pravá kamarádka.
"Neboj se Beky, já ti je ochráním."
Bella využila svých vílích schopností a seslala na Rebeku ochranné kouzlo, které mělo zajistit, že se dětem ani jí nic nestane.
Přesto kouzlo zafungovalo trochu jinak, než všichni očekávali. Asi o dva týdny později to na Rebeku přišlo! Chopila se jí hysterie.
"Ještě je to příliš brzo! Mám strach. Co když...co když porod nepřežijí? Bratte, co když o ně příjdeme?!"
Okamžitě vyrazili do nemocnice. Bella byla v šoku. Nic takového se přece nemělo stát. Co je špatně? Celý den byla jako na trní, obviňovala se a bála se o své blízké. Budou v pořádku? Ta nejistota ji ničila. Večer konečně zazvonil mobil. Volal Bratt. Slyšela pláč!
"Jsou v pořádku, všechny jsou zdrávé a v pořádku," řekl nakonec Bratt.
Brečel z radosti. Belle se neuvěřitelně ulevilo. Doktoři si to neuměli vysvětlit. Děti se sice narodily už v šestém měsíci, ale byly naprosto zdravé a vyvinuté, jako by měly klasických 9 měsíců.
Za pár dní se vratili z nemocnice, vnáručí dvě krásné holčičky - Grace a Kate.
Přes všechnu hrůzu nezapomněla poděkovat Belle.
"Nevím, co se to vlastně stalo, ale věřím, že díky tobě jsme všechny v pořádku. Děkuji ti Bello, zachránila si nás."
Bratt měl teď po několika týdnech opět důvod k radosti, ale přesto se na chvíli vzdálil od rodiny a odjel na hřbitov.
"Mrzí mě, kam až to došlo. Nechápu, že jsem si něčeho nevšiml, že jsem byl tak slepý. Promiň mi to, bratře, ale nedal jsi mi na vybranou."
Najednou se cynicky zasmál: "Já si tu vylévám srdce, a přitom tu vlastně ani nejsi. Nemilosrdné slunce spálilo tvé upíří tělo a dravý vítr odnesl tvůj prach v dál. Jako bys tu nikdy nebyl. A přesto mám pocit, že tam venku někde stále jsi... Doufám, že jsi došel klidu. Sbohem, bratře."
A odešel do večerní mlhy.
Jenže kupodivu ani Janet nebyla tak šťastná, jak by měla být. Celá staletí se snažila a plánovala, jak probrat svého milovaného Warena opět k životu, ale teď, když se jí to konečně podařilo, necítí uspokojení. Jejich láska už není stejná. Že by se Janet změnila? Nebo se spíš změnil Waren. Po několika dnech ho sotva poznávala. Byl najednou úplně jíný, než si pamatovala. Navíc si jí sotva všímal.
"Warene, co se to s námi stalo? Co se změnilo? Proč nejsme šťastní z našeho shledání?"
Jenže on se k tomu nechtěl vyjadřovat.
"No tak mi odpověz. Vůbec tě nepoznávám. Copak jsem to všechno dělala zbytečně?"
"Mlč! Ty jsi nebyla 400 let mezi životem a smrtí. Ty jsi necítila to, co já. Nemáš ponětí, čím jsem si prošel...nikdo nemá! Ne, nedělala sji to zbytečně. Díky tobě mám druhou šanci. Tentokrát bude ta moc má a konečně dokonám svou pomstu!"
"Kašli na pomstu. Máme konečně jeden druhého. To ti nestačí?"
"Chceš se mi snad stavět do cesty?! Zničím každého, kdo tak učiní!"
V Janet jako by se probudilo na chvíli svědomí.
"Jakou zrůdu jsem to vypustila na svět," pomyslela si.
"Ne. Opravdu tě, Warene, nepoznávám!"
"Dokud se nezměníš a nezapomeneš na tu svou pomstu, nechci s tebou mít nic spolěčného."
Před Warenem na sobě nedala nic znát, ale když procházela dveřmi, oči se jí zalévaly slzami žalu. Copak to vše bylo zbytečné?
Žádné komentáře:
Okomentovat