Gordon se tedy vydal na svou výpravu za kouzelným lektvarem. Janet mu nakreslila do mapy místo, kde lektvar najde. Musel jet daleko do Simskydských hor. Tam měl najít Janetinu starou chatu. Když se blížil k místu, které na mapě označoval křížek, začal mít pochyby.
Místo staré chaty našel pouze spáleniště! Že by se mezitím, co tu Janet nebyla, stalo něco, o čem nevěděla? Někdo to mohl podpálit. Taky to mohl způsobit zásah blesku. Ať to způsobilo, co chtělo, už se to nedalo s určitostí zjistit. Přesto se rozhodnul, že místo prohledá.
"Třeba se něco zachránilo."
Vystoupal po tom, co kdysi bývaly schody. Najednou ho oslepilo silné světlo. Když se mu opět navrátil zrak, nevěřil svým očím. Jako by se ocitl na naprosto jiném místě. Objevily se stěny, střecha, dřevěná podlaha a spousta nábytku. Vůbec to nevypadalo jako po požáru. Jako by tu ještě před pěti minutami někdo byl. Nechápal, jak je to možné, že ze spáleniště je rázem krásný dům. Ale za těch pár měsíců se naučil, že nemá cenu snažit se některé věci pochopit.
"Někde to tu musí být."
Začal se rozhlížet po místnosti plné různých lektvarů a starých spisů. Janet mu naštěstí popsala, jak lektvar vypadá.
"Konečně...tady ho máme!" zvolal radostně Gordon. Za jedním komínkem knih spatřil lahvičku s oním lektvarem.
Popadl ji a rychle se vydal na cestu zpět. Jen vyšel ze dveří, opět ho oslepil záblesk světla. Když se otočil, dům byl zase ten tam. Stálo tu zase jen spáleniště.
Na druhý den byl zpět v Moonlight Falls. Počkal na bezpečnou chvíli, aby se setkal s Janet. Ta teď neměla kam jít, a tak zůstala tajně ve Warenově sídle. Když Waren dům opustil, Janet dala Gordonovi signál, že je vzduch čistý.
"Nakonec to nebylo tak hrozné, jak si říkala. Vlastně to bylo překvapivě snadné."
"Když jsem naposled šla do těch hor, tak mě napadl mědvěd, přišla šílená bouřka a navíc mě tam pořád otravovali nějací ochránci přírody! Asi si měl štěstí." poznamenala Janet a zasmáli se tomu.
"A máš ho teda?"
"Jistě," odvětil Gordon a položil na stůl lahvičku.
"Jen mě překvapila ta tvá chata..." a upřeně se na ni zadíval.
"Jo tahle maličkost...Takové ochranné opatření...měla jsem pár kamarádů, kteří uměli kouzlit. Je takhle méně nápadná. No nic...musím jít. S trochou štěstí za těch pár týdnů děti zestárnou o několik let."
Janet zavolala Brattovi, jestli může přiíjít na návštěvu. Protože byl dům chráněný, jak jen bylo snad možné, beze strachu jí to povolil. Nevěděl, za čím vším Janet stojí. Pro Bratta to byla pořád jeho kamarádka. Protože Janet neměla momentálně zlé postranní úmysly, bariéra ji pustila dál.
Bratt se jí samozřejmě pochlubil s ratolestmi.
"Ti jsou ale sladcí," rozplývala se Janet. Ve skutečnosti ale děti moc nemusela.
Chvíli počkala, až bude s dětmi sama a pak hbitě vytáhla elixír.
"Jen bumbej....tohle ti pomůže. Pomůže to nám všem."
A jednomu po druhém dala napít trochu lektvaru. Když byl všechen vypit, začal účinkovat. Pokoj se zaplnil zvláštní mlhou, která se zase rozplynula. Nikdo v domě si ničeho nevšimnul.
Janet přecijen neměla úplně nejlepší vzpomínky na tento dům, takže když úkol splnila, omluvila se, že ráno musí do práce, takže už bude muset jít spát a rychle se vypařila.
Za pár dní se začaly dít divy. Děti rostly jako z vody. Když zděšení opadlo, protože to dětem nijak neškodilo, rozhodli se, že všichni společně zajdou na poslední den letního festivalu, aby si děti užily a dospělí se uklidnili. Bylo to sice trochu riskantní opustit bezpečí sídla, ale Bratt i Bella si byli jisti, že jejich moc jim děti případně pomůže ochránit.
Děti byly z toho velkého světa vyjevené. Všechno je fascinovalo.
Obavy se naštěstí nevyplnily, den se dokonale vydařil. Vrátili se až k večeru. Sice byli dost vyčerpaní, ale měli na tento den nádhernou památku ve formě první rodinné fotografie.
Když Janet jednou procházela kolem sídla Dantonů, povzdechla si: "Jaká ironie. Mé plány zase stojí na těch malých špuntech. Snad se to všechno stihne připravit."
Žádné komentáře:
Okomentovat