Univerzitní záhady - díl 7. - Zlo nikdy nespí

Druhý týden na škole pomalu končil. Všichni se začínali orientovat na školních pozemcích i ve školním řádu. Všichni někam začínali patřit. Ano. To, co mysleli, že je jen na střední, je potkalo i na vysoké – společenské skupiny. Šprti, sportovci, rebelové. Dělení se na ty oblíbené a ty většinou nepovšimnuté nebo dokonce nechtěné. Všichni začínali být k některé skupině přiřazováni. Grace a Alice měly díky svému vzhledu i vystupování dobře našlápnuto ke školní dívčí smetánce. Skupina, do které se chtěly dostat skoro všechny holky, protože po jejích členkách koukali snad všichni hezcí kluci. Také měly určité výsady.

Do obdobné, jen mužské skupiny se dostávali i William s Jackem, ačkoliv Will považoval tyto „rozřazování“ za hloupé, nebral je na vědomí, a tak se to dělo více méně proti jeho vůli.

Molly by se také dostala mezi oblíbenkyně, ale pro její mnohdy radikální vystupování a názory se dostala spíše k rebelům. A Kate jako vždy byla okamžitě hozena mezi šprty, kteří byli oblíbení, jen když od nich někdo potřeboval pomoc.

Na koleji se to naštěstí neprojevovalo. Už se mezi sebou dobře znali a chovali se k sobě bez ohledu na to, do jaké skupiny kdo patřil. Kate také přestávala ostatní přesvědčovat o své teorii se světly na hřbitově. Stejně to nemělo moc cenu. Nechtěli ji brát vážně, i když jeden úspěch přeci jen zaznamenala. Jednou ji Alice zastavila a řekla jí do očí: „Já ti věřím, že jsi ty světla viděla. I že se za tím skrývá víc. Jen nevím, jak ti pomoct.“

„Už jsi mi pomohla, tím, že mi věříš. Víra je velice mocná věc. Děkuju.“ 
 Kate měla najednou celý svět veselejší.

Molly se vydala odpoledne na konzultaci za profesorem Hoggsem, který vyučoval malování a estetiku. S její prací byl velice spokojen a chtěl s ní probrat některé techniky malování a něco jí ukázat. Molly zaklepala na dveře jeho kabinetu.

„Vstupte,“ ozval se přívětivý hlas profesora Hoggse.

Molly otevřela dveře.

„Ach, Molly, jen pojď dál. Prosím, posaď se.“

Ani jim to nepřišlo, že se baví už celou hodinu. Profesor Molly znovu pochválil a řekl jí, že má veliký potenciál i perspektivu.

„Ještě jste mi chtěl něco ukázat.“

„Ano. Pojď za mnou.“ 
Zavedl Molly do skladu, kde byly univerzitní sbírky umění, archeologických nálezů i nejlepších studentských prací.

„DaSimci, Simcasso, van Simgogh a mnoho dalších. Pokud bys někdy potřebovala inspiraci nebo se jen pokochat tou krásou, přijď za mnou a já ti sklad odemknu.“

„Děkuji, pane profesore. Jestli mne teď omluvíte, už musím letět.“

Molly pospíchala zpět na kolej, protože měla jít spolu s Grace a Willem na jednu párty. Kate už měla v plánu schůzku s Gregem a Jack s Alicí šli do kina na film.

Bylo to docela blízko, takže šli pěšky. Párty pořádal jeden z Williamových spolužáků ve svém domě. Vlastně převážná většina lidí tam byli právě Willovi spolužáci, ale řekli mu, ať s sebou vezme i Molly a Grace. Prý aby se párty pořádně rozjela, a aby tam měli co nejvíc hezkých holek. 
Když dorazili, párty už byla v plném proudu. Mohlo tam být snad třicet lidí. Hlasitá hudba a spousta pití.

Grace se pousmála: „Na co čekáme? Jde se pařit!“

Holky skočily doprostřed místnosti a začaly se smyslně pohybovat v rytmu hudby. Will zkoušel najít nějakou příjemnou a inteligentní společnost, ale moc se mu to nedařilo. Rozhodl se něco málo popít. Třeba pak konverzace půjde snáze. Pátek se přehoupl v sobotu. 

„Blíží se nám jedna ráno! To je čas pro ty největší pecky!“ řvala jedna holka.

Tou dobou Will narazil Grace a poprvé za celý večer se spolu dali do řeči. Grace už měla dost vypité.

„Tak co na to říkáš Williame?“

„Nedá se říct, že bych tu všechny zbožňoval. Jeden kluk na mě pořád tak divně zírá…dokonce mám pocit, že mě sleduje. A jeden se tváří, že by mi nejradši jednu vrazil. Ale je tu i pár lidí, kteří jsou celkem v klidu.“

„Jak na tě koukám, měl bys víc pít.“

„A ty už bys měla přestat.“

„Ale no tak! Nekaž zábavu. Navíc vím, kolik snesu. Ahh…hele, tam je Henry. Dluží mi panáka! Bav se, já letím.“

Will si dal další pití. Začínala se mu motat hlava. Musel se posadit a začalo mu být blbě. V tom se vynořila z davu Molly – tak jako Grace, už byla docela opilá – a začala na Willa mluvit.

„Podívej se kolem. Samí nadržení materialisti a sexisti. Čumí na nás jak na maso ve výloze! Já bych je nejradši nakopala… Jsi v pořádku? Jsi celý zelený. Nechceš jít na vzduch?“

„Jo, to je dobrý nápad. Je mi hrozně blbě.“

William se zvednul. Nohy se mu motaly a potácel se od stěny ke stěně. 

Než se kdo nadál, bylo ráno. Někteří mezitím odešli, někteří spali a ti, kteří se už probudili, měli pořádnou kocovinu. Dům byl už poloprázdný, jen posledních pár vytrvalců dopíjelo bečky. Grace hledala ostatní. Konečně našla Molly. 

Vzbudila ji a zeptala se: „Neviděla si někde Willa?“

„Ne. Už dlouho ne. Proč?“

„Nikde ho nemůžu najít. Prolezla jsem celý dům, ale nikde není.“

„Když jsem ho viděla naposled, tak už byl dobře nadraný. Řekla jsem mu, ať jde na vzduch…“

„Venku už jsem byla taky a není tam.“

„Třeba už pak šel domů.“

„Jestli byl v takovém stavu, jak říkáš, tak asi těžko. Počkej, zavolám Kate, jestli tam teda náhodou není.“

„Třeba ho potkáme cestou domů někde v příkopě,“ cynicky se zasmála Molly.

„To mu není moc podobné. A Kate říká, že na koleji prý není. Kdy jsi ho asi tak viděla?“

„Nevím. Mohlo být tak něco kolem jedné ráno. Chvíli před tím cosi někdo vyřvával o pouštění nějaké lepší hudby.“

„Ale to jsi ho musela vidět chvíli po mně, přitom když jsem s ním mluvila já, zdál se mi prakticky střízlivý. Ještě jsem ho nabádala, ať se jde napít.“

„Asi se řídil tvojí radou.“

„Ale kde může být? Jdi domů a cestou měj oči na stopkách, kdyby tam teda někde ležel. Já to ještě znovu projdu tady. Kdyby se objevil, zavolej.“

S těmito slovy se rozešly.

Tou dobou se probudil William. Hlava mu příšerně třeštila a měl podivný pocit v ústech. Všechno se zdálo být zmatené, ale postupně se mu mysl začínala vyjasňovat. V té puse… to nebyl jen pocit. Něco tam měl… jakoby tam měl nějaký hadr nebo tak něco.

Najednou si vše začal uvědomovat. Byl v jakési temné místnosti s holými stěnami. To, co měl v puse, byl roubík! Ruce a nohy měl přivázané k židli. Došlo mu to a zděsil se. Připustil si jednu věc.

„Někdo mě unesl!“

Pokračování příště…